Karmel

Karmel je pohoří v severním Izraeli, rozprostírá se v délce 23 km a šířce 10 km do výšky 546 metrů nad mořem. Tam podle líčení Starého Zákona (1 Král. 18. kap.) probíhal velký zápas o čistotu víry v Izraeli. Podle starokřesťanské tradice na Karmel z nedalekého Nazareta chodívala i Panna Maria. Nejpozději od poloviny 12. století se na Karmelu začali shromažďovat ti, kteří chtěli žít pro Boha, často to byli účastníci křížových výprav, které nic nenutilo k návratu a chtěli zbytek svého života prožít na místech posvěcených pobytem proroka Eliáše a Panny Marie.

Začátkem 13. století požádali tito poustevníci o „pravidlo života“ jeruzalémského patriarchu, sv. Alberta, který jim pravděpodobně roku 1207 napsal krátký text, řeholi. Malému společenství poustevníků se podařilo získat papežské potvrzení své řehole od papeže Honoria III. 30. ledna 1226.

Život na Hoře Karmel se stával však stále složitějším, protože se množili přepady Saracénů. Proto od roku 1238 dochází k exodu společenství do Evropy. Karmelitáni se stěhují na Kypr, do Mesiny na Sicílii, do Aylesfordu v Anglii a poblíž Marseille v Provence.

První karmelitánský klášter v Čechách založil Karel IV. na památku na svou korunovaci za krále českého a své první manželky ušlechtilé francouzské princezny Markéty zvané Blanky za českou královnu 2. září 1347. Byl zasvěcen Panně Marii Sněžné. Karel IV. chtěl zanechat velkolepou památku. Nynější kostel Panny Marie Sněžné je jen presbytář zamýšleného kostela. Ten nebyl nikdy dostavěn.

Z Prahy byl založen druhý klášter v Tachově v západních Čechách r. 1351. Za jeho zakladatele se považují Karel IV. a jeho druhá manželka Anna.

Z Prahy byly založeny některé kláštery v Polsku, a tak byla r. 1411 zřízena česká provincie, k níž patřily kláštery v Čechách, v Polsku i dalších zemích.

Před husitskými válkami zvláště pražský klášter velmi vzrostl, ale za husitských bouří se právě kostel a klášter Panny Marie Sněžné stal centrem husitů. Král Václav IV., dal r. 1419 husitům povolení, aby jejich duchovní v něm mohli kázat a podávat pod obojí, což vedlo ke stálým třenicím. Působil v něm Jan Želivský a jeho přívrženci. R. 1419 byli karmelitáni vyhnáni a klášter byl vypleněn. Také tachovský klášter byl po dobytí Tachova husity vypálen 11. srpna 1427.

Česká provincie zřízená r. 1411 založila dva kláštery na Slovensku, a to v Prievidzi r. 1426 a v Prešově r. 1431; v Maďarsku v Pětikostelí (Pécs, r. 1436). Pro její oslabení však byla r. 1440 zrušena a konventy v našich zemích připadly zpět k hornoněmecké provincii.

Již r. 1462 byla zřízena nová, českopolská provincie. K ní byly připojeny kláštery v Čechách, kláštery na Slovensku zůstaly u hornoněmecké provincie až do svého zániku během tureckých válek (Prievidza zanikla r. 1526, Prešov r. 1529). V Čechách přibyly dva další kláštery: Rabštejn r. 1483 a Chyše r. 1487 (oba blízko sebe na řece Střele severně od Plzně, poblíž Žlutice).

Po skončení husitských válek se karmelitáni r. 1435 vrátili do Prahy, ale za protestantských náboženských bojů a zmatků museli klášter několikrát opustit, drželi se tam s největšími obtížemi. Poslední zmínka o karmelitánech u Panny Marie Sněžné je z r. 1566.Podobně se vedlo karmelitánům v Tachově. Tam se dlouho marně snažili znovu vybudovat svůj klášter. Též Chyše a Rabštejn byly kolem r. 1540 opuštěny, takže z českopolské provincie zbyly pouze kláštery v Polsku a začalo se jí říkat polská.

To již bylo za života sv. Terezie (1515-1582) a sv. Jana od Kříže (1542-1591). Po jejich smrti byl karmelitánský řád r. 1593 rozdělen na dva samostatné řády: staré observance a bosé. I v našich zemích byl a je obojí Karmel.